Sexualita a její důležitost v životě lidí s hendikepem.

Sexualita lidí s postižením, seniorů a seniorek je jedním z tabuizovaných témat, o kterém se v poslední době stále více a více mluví, což je dobře. Když se řekne pojem sexualita, většině lidí se vybaví pouze sex, ale neuvědomují si, že do této oblasti spadá spousta dalších oblastí jako je například sexuální výchova, doteky, intimita, blízkost, vztahy, rodina, masáže, sexuální identita, masturbace, pohlavní styk, sexuální projevy a chování společensky tolerované i odsuzované, namlouvání, sexuální touhy, partnerství, láska, rodičovství, důvěra a další.

Světová zdravotnická organizace definuje sexualitu jako souhrn tělesných, citových, rozumových i společenských stránek člověka jakožto sexuální bytosti, který obohacuje osobnost, zlepšuje její vztahy k lidem a rozvíjí schopnost sebelásky.[1]

Sexualita je důležitou součástí osobnosti každé lidské bytosti bez ohledu na přítomnost mentálního, psychického, fyzického nebo smyslového hendikepu. Je přirozenou a důležitou součástí lidského života.[2] Zdravá sexualita je podmínkou zdravé společnosti.

Stejně jako každý člověk, tak i člověk s mentálním postižením má své sexuální potřeby, touhy a city, které potřebuje uspokojit. Není to pouze o sexuálních interakcích, ale i touze po blízkosti, intimitě, líbání, dotecích a psychickém uspokojení ze sdílené intimity s partnerem. Být milován a milovat se je základní lidskou potřebou.[3] Navíc potřeba blízkého člověka je u lidí s mentálním hendikepem velice silná. Vztah s blízkou osobou může a nemusí vést k sexuálním aktivitám.

Dle Vágnerové vede zralý partnerský vztah k uspokojení základních lidských potřeb jako je potřeba učení se od sebe na základě komunikace a zpětné vazby, pocitu jistoty a seberealizace.[4]

Pro zdravý sexuální vývoj je důležité, aby dítě již od dětství cítilo, že to, co se týká sexuality, je normální a běžné, aby vědělo, že může prožívat svoji tělesnost, svoji sexualitu a hovořit o ní s tím, že se mu dostane vysvětlení s ohledem na jeho věk a úroveň porozumění.[5]

To se týká i dětí se zdravotním hendikepem. I ty potřebují naplňovat a prožívat svoji sexualitu, což se ne vždy děje, a to např. kvůli existujícím mýtům a neexistenci sexuální výchovy, která by tyto mýty vyvrátila.

Přitom již v roce 1997 na 13. Světovém sexuologickém kongresu byla vydána Deklarace sexuálních práv. Sexuální práva patří k univerzálním lidským právům založeným na osobní svobodě, důstojnosti a rovnosti všech. Jelikož zdraví představuje základní lidské právo, musí být i sexuální zdraví základním lidským právem. Mezi sexuální práva patří např. právo na sexuální svobodu, na autonomii, sexuální integritu, právo na soukromý sexuální život, sexuální rovnost, sexuální potěšení, právo na vyjádření sexuálních emocí a další.

Nenaplněná sexualita může vést k fyzickým a psychickým problémům. Lidé mohou být frustrovaní, depresivní, cítit úzkost či naopak agresi, která může být zaměřena vůči sobě či vůči druhým lidem. Nenaplněná sexualita může také vést ke snížení sebevědomí a negativnímu vztahu ke svému tělu. Skrz sexualitu se učíme poznávat svoje tělo a hranice svého těla.

Osoby s mentálním postižením často nemají moc příležitostí k otevřené diskuzi s ostatními ohledně sexuality. Nebo neví, s kým a zda vůbec o ní mohou mluvit. Mohou mít strach a obavy z nesouhlasu pečujících osob nebo zaměstnanců a zaměstnankyň pomáhajících organizací v případě, že by téma sexuality otevřeli. Mohou se setkat i s trestáním a kritikou za otázky ohledně sexuality. Mohou se cítit provinile za své projevy sexuality, např. za masturbaci a cítit se nedůstojně.

Nemožnost prožívat svoji sexualitu, nemožnost mluvit o ní, vzdělávat se a získávat informace, zkušenosti s trestáním, a zakazování projevů sexuality, rozporné postoje pečujících osob a pomáhajících profesí v této oblasti mohou vést k problémovému sexuálnímu chování. Je to přímý důsledek neinformovanosti či případně špatných informací o sexualitě.

Vzdělávání jak lidí s hendikepem, tak pomáhajících profesí, pečujících osob i laické veřejnosti je velmi důležité. Je ochranou jak pro lidi s mentálním postižením např. před sexuálním obtěžováním a zneužíváním, tak před sexuálně přenosnými nemocemi a otěhotněním, tak pro pomáhající profese před neporozuměním nevhodným projevům sexuality svých klientů a klientek. Velmi důležitý je jednotný přístup pečujícího personálu a jasné hranice.

Proto by každé zařízení mělo mít pracovníka či pracovnici, který se oblasti sexuality a vztahů věnuje. Tento pracovník/pracovnice by měl být pravidelně vzděláván. Též by zařízení mělo mít svůj Protokol sexuality, ve kterém jsou definována pravidla pro práci se sexualitou v zařízení a kompetence sexuálního důvěrníka/důvěrnice[6], ale i pečujícího personálu.  Slouží ke sjednocení postojů a postupů v oblasti sexuality a vztahů v zařízení.

Jeden příběh z mnoha. Příběh Marka.
Markovi je 28 let a žije se středním až těžkým hendikepem, bez schopnosti verbálně se vyjadřovat. Žije v malém zařízení a dny tráví různými pracovními aktivitami. Má vlastní pokoj. Jednoho dne se jeho sociální pracovnice rozhodla, že dekorace v Markově pokoji je stará a naplánovala nákup plakátu na zeď. Vzala tedy mladíka do nákupního centra a přivedla ho do oddělení, kde bylo vystaveno množství různých plakátů. Nechala ho, aby si mezi nimi vybral a jelikož Markovo tempo je velmi pomalé, ona mezitím vybírala další drobnosti, které mohla nakoupit ve stejném oddělení. Když se vrátila a zeptala se Marka, který plakát si vybral, ukázal prstem na plakát, na kterém byla nahá dívka. Plakát ukazoval její záda až po začátek hýždě, vlasy měla volně sepnuté a nad ramenem měla rudou růži, která spočívala nad zády. A to bylo vše. Ani náznak ňadra, ani chloupek, ani rty, nic, velmi banální plakát, dalo by se říct, snad jen vzdáleně erotický.

Pracovnici výběr dokonale zaskočil. V průběhu jediné vteřiny si představila plakát na stěně a vše, co by se následně událo: „Co si o tom pomyslí Markovi rodiče, kteří jsou ze Sicílie a mají velmi konzervativní názory?" a dále „Co si o mně pomyslí ředitel zařízení?" a dále „A budou mi kolegové vyčítat, že jsem mu dala na výběr?" a dále také „A co další obyvatelé domova? Co si budou o pokoji myslet? Nebudou se mu vysmívat, nebo ještě hůř, nebude je obraz vzrušovat?" Pracovnice cítila, že není schopná se k Markově touze nijak postavit. A tak mu vysvětlila, že bude lepší, když si vybere jiný plakát a nasměrovala ho doleva. Dnes je na zdi Markova pokoje obrázek podzimního lesa.

Tento příklad odhaluje mnoho strachů, které jsou i dnes přítomny u třetích osob, které se o osoby s hendikepem starají. Často jsou přehnané a bohužel silně ovlivňují tužby osob s hendikepem.

Jednou jedinkrát nám Marek ukázal svou další tvář! I on je mužem, navzdory svému hendikepu.

Publikuje: Freya
www.freya.live

[1] Eisner, P., Venglářová, M. a kol.: Sexualita osob s postižením a znevýhodněním. 2013. Nakladatelství Portál. Str.18
[2] Valenta, M., Müller, O.: Psychopedie. 2007. Praha. Parta.
[3] Valenta, M., Müller, O.: Psychopedie. 2007. Praha. Parta.
[4] Vágnerová, M.: Vývojová psychologie.2007. Praha. Karolinum.Str.75-76
[5] Štěrbová, D.: Sexualita osob s mentálním postižením. 2007. Olomouc. Univerzita Palackého., str.30
[6] Pojmenování pro pracovníka/pracovnici v oblasti sexuality je v zařízeních více. Není jedno ustálené.

Zpět na seznam